Proč nepíšu články na blog

To takhe ležím při středě o půl desáté večer v posteli a mám z toho zvláštní pocit. Je to asi po třetí, co se mi to za poslední dvaaněco měsíce povedlo. Dostali mě. Už jsem zvyklá být v jednom kole.

Roztáčím to hned v pondělí, první zastávka – Multimedia journalism 

Baví mě to. Přicházím, pozdravím se s Barneym, který tomu šéfuje a prohodíme pár vět o tom, co jsem dělala tenhle víkend, že jeho dcera bude rodit, a že my teď měli ty volby a vyhrál to nějaký BiBi co má hodně peněz, a že to je zajímavá doba, ve které žijem.

A protože se pořád něco děje, je pořád o čem psát, natáčet, fotit, nahrávat. O tom je ve zkratce tenhle předmět, díky kterému pravidelně otevírám Photoshop, Premiere, Audition (příspěvek není sponzorovaný firmou Adobe, ale mohl by být, protože až mi za rok vyprší licence pro studenty, kterou máme za free, tak by se mi tyhle frajeřinky hodily!) a který mě dostal až tadadadam s press passem na Huskers Football game. BIG DEAL tři vykřičníky, červeně, podtrženě.

Miliarda zážitků, málo času, jedeme dál.

Na začátku tohohle roku jsem asi po dvou sklenkách vína prohlásila, že jsou jen dva hudební interpreti, které za každou cenu musím vidět naživo. Artic Monkeys a The Weeknd. Seznam se mi zkrátil o polovinu, štěstí.

Shodou okolností byl koncert ve středu, kdy chodím na Social Justice, Human Rights and the Media.

Co to má společného? Nic. Je to pravý opak. Já v jedné z nejvyspělejších zemí studuju, užívám si a přejídám se zadarmo, zatím co je po celém světě odhadem 12 až 27 milionu lidí, malých i velkých, nuceno k otroctví. Část z nich k těžké práci, část k sexu. Někteří, bohužel k obojímu. Určitě se nedá do pár řádků shrnout, jaké to ve mě vyvolává pocity. To důležité, co si z toho ale odnáším je připomenutí, že MÁM ŠTĚSTÍ.

Malá ukázka toho, jak je to „eye-opening“ tady. Není to jen číslo, je to třeba pěti letá holčička, chápete?

Abychom koukali s otevřenou pusou a hlavou se nám honila myšlenka „jak je tohle vůbec možné?“ nemusíme zas tak daleko. Nebraska je součátí Amerického Středozápadu. A praprapraprapraděda toho chlápka, co na iphonu hledá kde je nejbližší drive-thru mekáč, tady v těhle končinách nebyl první. Víte kdo byl? A jak by jste je pojmenovali? Indiáni? Špatně. Že už asi ani neexistujou? Špatně. Že je to vlastně cool být indián, protože to znamená, že uprostřed lesa v tipi kouříte dýmku míru a máte se fajn? Špatně.

Tohle vytvořila skupinka studentů na mé škole, a je to lepší než tisíc slov.

Fakt se to děje, jela jsem to zkontrolovat. Dobře, teď tak trošku kecám. Ale jeli jsme s bandou patnácti bláznů z celého světa (teď kecám podruhé, oficiálně si říkáme international students ale v podstatě převládají Němci – 6 kusů, Češi – 4x a zbytek je po jednom od Švédska až po Omán) do Jižní Dakoty, na Mount Rushmore.

Už skoro usínám a chci to dneska dopsat, tak zbytek v rychlosti.

Po návratu hodina Vines, Wines and You.

V angličtině je na to takové hezké slovo, self-explanatory.

Pak přednáška člověka, který mě ještě před příjezdem utvrdil v tom, že i z Nebrasky se můžete dostat třeba do CNN. ABC News. The New York Times. The Chicago Tribune. Byl rok 1996 a já se zrovna narodila, Jeff Zeleny dokončoval studium žurnalistiky na University of Nebraska Lincoln. Pokud dobře počítám, mám plus mínus ještě dvacet let.

 

důkaz, že to tady není jen samá kukuřice

Blížíme se k velkému finále. Data journalism

Výzva. Nikdy bych neřekla, že se budu v Pythonu prohrabávat databázemi. A už vůbec bych nečekala, že mě to bude tak bavit a občas tomu budu i rozumět! Pokud netušíte o čem mluvím, nejste sami. Tohle je jak říká Matt něco, co ještě skoro neexistuje. Přesněji, neexistuje v žurnalistice. Tohle je snad i na samostatný článek. Ale pro případ, že vás to zaujalo a nechcete čekat dalšího půl roku, než ho vydám, tak si přečtětě, kdo to Matt vlastně je. A mimo to, že teda má tu Pulitzerovu cenu a většina našich hodin odpadá, protože lítá po různých konferencích přednášet o dronech, je hrozně super. Takže když jsem za ním přišla s tím, že budu jednou chybět, protože jedu na Floridu, zeptal se kam. Odpověděla jsem St.Petersburg, on se usmál. Většinu své kariéry strávil právě tam –  v Tampa Bay Times a tak mi dal tipy, kde si dát dobrou večeři a donutil mě zajít na jeho oblíbenou pláž. Já se ale nezlobím, taky je má oblíbená.

 

30 dní

Znám se. Vím, že pokud z něčeho nervózně klepu nohou, žaludek mám na vodě a z čela mi kape studený pot, bude to stát za to. Teda doufám. Splňuji totiž vše, tak snad jsem tady správně. Jen s tím potem kecám, ten teče všude. Je poslední srpnové pondělí a mě za pár minut čeká premiéra na Americké univerzitě. Uklidňuju se tím, že to určitě bude v pohodě.

Bylo.

Naštěstí v tom nejsem sama! Vždy se mám o koho opřít.

Na téhle fotce konkrétně o Martina, se kterým jsme opravdu jen kamarádi.

(zdravím všechny co mi po zveřejnění této fotky posílali gratulace a ptali se,
kdy bude svatba. Hele, bylo prostě na fotce málo místa a byla jsem zranitelná, nic víc)

Druhou půlku tvoří Majda a Honzík. Jediná věc, která nás ještě před půl rokem spojovala byl fakt, že jsme z Česka. No a pak jsme všichni dostali jedno super stipendium, strávíme spolu rok v  Juesej a všichni jsme novými fanoušky Huskers.

Ale o tom až za chvíli. Vezmeme to pěkně od začátku. Teda ne tak úplně. Jsou jen dvě možnosti:

První – znáš a víš. Následující odstavec tak můžeš přeskočit a jít rovnou k doposud nezveřejněným fotkám, kvůli kterým jsi tady.

Druhá – nechápeš a nevíš.

Ahoj! Vítej v kukuřici, vytáhni kapesníčky, udělej popcorn a dávej pozor, já se ti to superychle pokusím vysvětlit.

Před sto lety se v Praze do rodiny Robitschků narodil chlapec, dostal jméno Paul. Nečekal ho zrovna lehký život, ale rozhodně stál za to. K tomu se ještě vrátím později, tak sleduj tenhle blog (#nopromo). Pro teď ti musí stačit, že z chlapce vyrostl šikovný muž, který musel opustit domov, kde voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách a ocitl se až daleko za oceánem, kde tvrdě makal, pálilo mu to, a když z muže zestárl do hodného pána, měl kromě spousty dolarů hlavně dobré srdce, a tak se rozhodl, že založí stipendium, díky kterému si teď můžu plnit Americký sen já, a spousty dalších mladých Čechů a Slováků předemnou, i po mě. Uff, omlouvám se všem, co ovládají češtinu, a u tohohle souvětí měli málem infarkt. Nádech, výdech a jedeme dál!

Možná díky náhodě (a možná ne) k tomu vybral University of Nebraska Lincoln a pár dalších lidí po něm pak o několik let později vybralo nás čtyři a tak jsme tady! Robitscheks 2017/2018.

  • Love Library. Podle Martina to vypadá jako na Harvardu

Tenhle rok máme fakt štěstí, protože první den školy v USA odstartoval úplným zatměním Slunce. Lincoln, Nebraska patřil mezi jedno z nejlepší míst, kde se zatmění dalo sledovat. Byli jsme tak opravdu ve správný čas na správném místě. Klišé. (další bude nejdříve 3.3.2106. (zatmění, né klišé, těch mám v zásobě dost)).

  • Nebraska State Capitol. Podle Honzy něco jako radnice, ale větší

Chození na přednášky bylo překvapivě zábavné a frázi „Ahoj, jsem Nela, studuju žurnalistiku a jsem z Česka.“ jsem už říkala i ze spaní, když v tom byl tady první víkend. 

Ale protože je toho pro dnešek až moc, tak vám o tom povím zase příště.

P.S: speciální díky patří Vašíkovi, který před rokem tenhle blog začal a já ho vždycky se záchvaly smíchu četla a představovala si, jaké by to asi bylo, kdybych se na UNL taky dostala. Jsem ráda, že můžu ve psaní zážitků na Rok v kukuřici pokračovat, i kdyby si to měla přečíst jen jedna Nela, kterou by to nakoplo podat přihlášku.

Díky.

 

P.P.S: jmenuje se to 30 dní, protože ano, dneska – 15.září 2017 – kdy tenhle článek vyšel, jsme tady přesně měsíc. Letí to.