30 dní

Znám se. Vím, že pokud z něčeho nervózně klepu nohou, žaludek mám na vodě a z čela mi kape studený pot, bude to stát za to. Teda doufám. Splňuji totiž vše, tak snad jsem tady správně. Jen s tím potem kecám, ten teče všude. Je poslední srpnové pondělí a mě za pár minut čeká premiéra na Americké univerzitě. Uklidňuju se tím, že to určitě bude v pohodě.

Bylo.

Naštěstí v tom nejsem sama! Vždy se mám o koho opřít.

Na téhle fotce konkrétně o Martina, se kterým jsme opravdu jen kamarádi.

(zdravím všechny co mi po zveřejnění této fotky posílali gratulace a ptali se,
kdy bude svatba. Hele, bylo prostě na fotce málo místa a byla jsem zranitelná, nic víc)

Druhou půlku tvoří Majda a Honzík. Jediná věc, která nás ještě před půl rokem spojovala byl fakt, že jsme z Česka. No a pak jsme všichni dostali jedno super stipendium, strávíme spolu rok v  Juesej a všichni jsme novými fanoušky Huskers.

Ale o tom až za chvíli. Vezmeme to pěkně od začátku. Teda ne tak úplně. Jsou jen dvě možnosti:

První – znáš a víš. Následující odstavec tak můžeš přeskočit a jít rovnou k doposud nezveřejněným fotkám, kvůli kterým jsi tady.

Druhá – nechápeš a nevíš.

Ahoj! Vítej v kukuřici, vytáhni kapesníčky, udělej popcorn a dávej pozor, já se ti to superychle pokusím vysvětlit.

Před sto lety se v Praze do rodiny Robitschků narodil chlapec, dostal jméno Paul. Nečekal ho zrovna lehký život, ale rozhodně stál za to. K tomu se ještě vrátím později, tak sleduj tenhle blog (#nopromo). Pro teď ti musí stačit, že z chlapce vyrostl šikovný muž, který musel opustit domov, kde voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách a ocitl se až daleko za oceánem, kde tvrdě makal, pálilo mu to, a když z muže zestárl do hodného pána, měl kromě spousty dolarů hlavně dobré srdce, a tak se rozhodl, že založí stipendium, díky kterému si teď můžu plnit Americký sen já, a spousty dalších mladých Čechů a Slováků předemnou, i po mě. Uff, omlouvám se všem, co ovládají češtinu, a u tohohle souvětí měli málem infarkt. Nádech, výdech a jedeme dál!

Možná díky náhodě (a možná ne) k tomu vybral University of Nebraska Lincoln a pár dalších lidí po něm pak o několik let později vybralo nás čtyři a tak jsme tady! Robitscheks 2017/2018.

  • Love Library. Podle Martina to vypadá jako na Harvardu

Tenhle rok máme fakt štěstí, protože první den školy v USA odstartoval úplným zatměním Slunce. Lincoln, Nebraska patřil mezi jedno z nejlepší míst, kde se zatmění dalo sledovat. Byli jsme tak opravdu ve správný čas na správném místě. Klišé. (další bude nejdříve 3.3.2106. (zatmění, né klišé, těch mám v zásobě dost)).

  • Nebraska State Capitol. Podle Honzy něco jako radnice, ale větší

Chození na přednášky bylo překvapivě zábavné a frázi „Ahoj, jsem Nela, studuju žurnalistiku a jsem z Česka.“ jsem už říkala i ze spaní, když v tom byl tady první víkend. 

Ale protože je toho pro dnešek až moc, tak vám o tom povím zase příště.

P.S: speciální díky patří Vašíkovi, který před rokem tenhle blog začal a já ho vždycky se záchvaly smíchu četla a představovala si, jaké by to asi bylo, kdybych se na UNL taky dostala. Jsem ráda, že můžu ve psaní zážitků na Rok v kukuřici pokračovat, i kdyby si to měla přečíst jen jedna Nela, kterou by to nakoplo podat přihlášku.

Díky.

 

P.P.S: jmenuje se to 30 dní, protože ano, dneska – 15.září 2017 – kdy tenhle článek vyšel, jsme tady přesně měsíc. Letí to.