30 dní

Znám se. Vím, že pokud z něčeho nervózně klepu nohou, žaludek mám na vodě a z čela mi kape studený pot, bude to stát za to. Teda doufám. Splňuji totiž vše, tak snad jsem tady správně. Jen s tím potem kecám, ten teče všude. Je poslední srpnové pondělí a mě za pár minut čeká premiéra na Americké univerzitě. Uklidňuju se tím, že to určitě bude v pohodě.

Bylo.

Naštěstí v tom nejsem sama! Vždy se mám o koho opřít.

Na téhle fotce konkrétně o Martina, se kterým jsme opravdu jen kamarádi.

(zdravím všechny co mi po zveřejnění této fotky posílali gratulace a ptali se,
kdy bude svatba. Hele, bylo prostě na fotce málo místa a byla jsem zranitelná, nic víc)

Druhou půlku tvoří Majda a Honzík. Jediná věc, která nás ještě před půl rokem spojovala byl fakt, že jsme z Česka. No a pak jsme všichni dostali jedno super stipendium, strávíme spolu rok v  Juesej a všichni jsme novými fanoušky Huskers.

Ale o tom až za chvíli. Vezmeme to pěkně od začátku. Teda ne tak úplně. Jsou jen dvě možnosti:

První – znáš a víš. Následující odstavec tak můžeš přeskočit a jít rovnou k doposud nezveřejněným fotkám, kvůli kterým jsi tady.

Druhá – nechápeš a nevíš.

Ahoj! Vítej v kukuřici, vytáhni kapesníčky, udělej popcorn a dávej pozor, já se ti to superychle pokusím vysvětlit.

Před sto lety se v Praze do rodiny Robitschků narodil chlapec, dostal jméno Paul. Nečekal ho zrovna lehký život, ale rozhodně stál za to. K tomu se ještě vrátím později, tak sleduj tenhle blog (#nopromo). Pro teď ti musí stačit, že z chlapce vyrostl šikovný muž, který musel opustit domov, kde voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách a ocitl se až daleko za oceánem, kde tvrdě makal, pálilo mu to, a když z muže zestárl do hodného pána, měl kromě spousty dolarů hlavně dobré srdce, a tak se rozhodl, že založí stipendium, díky kterému si teď můžu plnit Americký sen já, a spousty dalších mladých Čechů a Slováků předemnou, i po mě. Uff, omlouvám se všem, co ovládají češtinu, a u tohohle souvětí měli málem infarkt. Nádech, výdech a jedeme dál!

Možná díky náhodě (a možná ne) k tomu vybral University of Nebraska Lincoln a pár dalších lidí po něm pak o několik let později vybralo nás čtyři a tak jsme tady! Robitscheks 2017/2018.

  • Love Library. Podle Martina to vypadá jako na Harvardu

Tenhle rok máme fakt štěstí, protože první den školy v USA odstartoval úplným zatměním Slunce. Lincoln, Nebraska patřil mezi jedno z nejlepší míst, kde se zatmění dalo sledovat. Byli jsme tak opravdu ve správný čas na správném místě. Klišé. (další bude nejdříve 3.3.2106. (zatmění, né klišé, těch mám v zásobě dost)).

  • Nebraska State Capitol. Podle Honzy něco jako radnice, ale větší

Chození na přednášky bylo překvapivě zábavné a frázi „Ahoj, jsem Nela, studuju žurnalistiku a jsem z Česka.“ jsem už říkala i ze spaní, když v tom byl tady první víkend. 

Ale protože je toho pro dnešek až moc, tak vám o tom povím zase příště.

P.S: speciální díky patří Vašíkovi, který před rokem tenhle blog začal a já ho vždycky se záchvaly smíchu četla a představovala si, jaké by to asi bylo, kdybych se na UNL taky dostala. Jsem ráda, že můžu ve psaní zážitků na Rok v kukuřici pokračovat, i kdyby si to měla přečíst jen jedna Nela, kterou by to nakoplo podat přihlášku.

Díky.

 

P.P.S: jmenuje se to 30 dní, protože ano, dneska – 15.září 2017 – kdy tenhle článek vyšel, jsme tady přesně měsíc. Letí to.

 

 

Proč nepíšu články na blog

To takhe ležím při středě o půl desáté večer v posteli a mám z toho zvláštní pocit. Je to asi po třetí, co se mi to za poslední dvaaněco měsíce povedlo. Dostali mě. Už jsem zvyklá být v jednom kole.

Roztáčím to hned v pondělí, první zastávka – Multimedia journalism 

Baví mě to. Přicházím, pozdravím se s Barneym, který tomu šéfuje a prohodíme pár vět o tom, co jsem dělala tenhle víkend, že jeho dcera bude rodit, a že my teď měli ty volby a vyhrál to nějaký BiBi co má hodně peněz, a že to je zajímavá doba, ve které žijem.

A protože se pořád něco děje, je pořád o čem psát, natáčet, fotit, nahrávat. O tom je ve zkratce tenhle předmět, díky kterému pravidelně otevírám Photoshop, Premiere, Audition (příspěvek není sponzorovaný firmou Adobe, ale mohl by být, protože až mi za rok vyprší licence pro studenty, kterou máme za free, tak by se mi tyhle frajeřinky hodily!) a který mě dostal až tadadadam s press passem na Huskers Football game. BIG DEAL tři vykřičníky, červeně, podtrženě.

Miliarda zážitků, málo času, jedeme dál.

Na začátku tohohle roku jsem asi po dvou sklenkách vína prohlásila, že jsou jen dva hudební interpreti, které za každou cenu musím vidět naživo. Artic Monkeys a The Weeknd. Seznam se mi zkrátil o polovinu, štěstí.

Shodou okolností byl koncert ve středu, kdy chodím na Social Justice, Human Rights and the Media.

Co to má společného? Nic. Je to pravý opak. Já v jedné z nejvyspělejších zemí studuju, užívám si a přejídám se zadarmo, zatím co je po celém světě odhadem 12 až 27 milionu lidí, malých i velkých, nuceno k otroctví. Část z nich k těžké práci, část k sexu. Někteří, bohužel k obojímu. Určitě se nedá do pár řádků shrnout, jaké to ve mě vyvolává pocity. To důležité, co si z toho ale odnáším je připomenutí, že MÁM ŠTĚSTÍ.

Malá ukázka toho, jak je to „eye-opening“ tady. Není to jen číslo, je to třeba pěti letá holčička, chápete?

Abychom koukali s otevřenou pusou a hlavou se nám honila myšlenka „jak je tohle vůbec možné?“ nemusíme zas tak daleko. Nebraska je součátí Amerického Středozápadu. A praprapraprapraděda toho chlápka, co na iphonu hledá kde je nejbližší drive-thru mekáč, tady v těhle končinách nebyl první. Víte kdo byl? A jak by jste je pojmenovali? Indiáni? Špatně. Že už asi ani neexistujou? Špatně. Že je to vlastně cool být indián, protože to znamená, že uprostřed lesa v tipi kouříte dýmku míru a máte se fajn? Špatně.

Tohle vytvořila skupinka studentů na mé škole, a je to lepší než tisíc slov.

Fakt se to děje, jela jsem to zkontrolovat. Dobře, teď tak trošku kecám. Ale jeli jsme s bandou patnácti bláznů z celého světa (teď kecám podruhé, oficiálně si říkáme international students ale v podstatě převládají Němci – 6 kusů, Češi – 4x a zbytek je po jednom od Švédska až po Omán) do Jižní Dakoty, na Mount Rushmore.

Už skoro usínám a chci to dneska dopsat, tak zbytek v rychlosti.

Po návratu hodina Vines, Wines and You.

V angličtině je na to takové hezké slovo, self-explanatory.

Pak přednáška člověka, který mě ještě před příjezdem utvrdil v tom, že i z Nebrasky se můžete dostat třeba do CNN. ABC News. The New York Times. The Chicago Tribune. Byl rok 1996 a já se zrovna narodila, Jeff Zeleny dokončoval studium žurnalistiky na University of Nebraska Lincoln. Pokud dobře počítám, mám plus mínus ještě dvacet let.

 

důkaz, že to tady není jen samá kukuřice

Blížíme se k velkému finále. Data journalism

Výzva. Nikdy bych neřekla, že se budu v Pythonu prohrabávat databázemi. A už vůbec bych nečekala, že mě to bude tak bavit a občas tomu budu i rozumět! Pokud netušíte o čem mluvím, nejste sami. Tohle je jak říká Matt něco, co ještě skoro neexistuje. Přesněji, neexistuje v žurnalistice. Tohle je snad i na samostatný článek. Ale pro případ, že vás to zaujalo a nechcete čekat dalšího půl roku, než ho vydám, tak si přečtětě, kdo to Matt vlastně je. A mimo to, že teda má tu Pulitzerovu cenu a většina našich hodin odpadá, protože lítá po různých konferencích přednášet o dronech, je hrozně super. Takže když jsem za ním přišla s tím, že budu jednou chybět, protože jedu na Floridu, zeptal se kam. Odpověděla jsem St.Petersburg, on se usmál. Většinu své kariéry strávil právě tam –  v Tampa Bay Times a tak mi dal tipy, kde si dát dobrou večeři a donutil mě zajít na jeho oblíbenou pláž. Já se ale nezlobím, taky je má oblíbená.

 

Konec semestru a půlmaraton

Jo běžel jsem.

Ok kecám, byl to jen půlmaraton, ale i tak se to počítá, ne?

 

Jak to ale celý bylo? Proč jsem nenapsal nic od jarních prázdnin?

 

Taak. Já se totiž poprvé v životě rozhodl obout trochu do školy. Prostě se fakt učit, dělat úkoly atd a že uvidíme, co z toho bude. Navíc mi přibyla Wine class, kterou jsem před jarníma prázdninama měl snad dvakrát, a to byl sekec mazec sedm hodin týdně školy navíc. Noo sranda.

Sedm hodin? Jo. Ono to teda oficiálně bylo šest. Od pěti do osmi, úterky a čtvrtky. No joo, ale. Paul, náš učitel, je prostě takovej děda, co rád povídá. A někdy se prostě zastaví až po čtyřech hodinách. Někdy po třech a půl. NE-VA-DÍ. Bylo to zajímavý (polovina lidí v naší class spala, ale jede Mexičan a jeden Čech (neuhádnete kdo (jo, tohle je třetí vnořená závorka)) se pořád na něco ptali (jo, všichni spolužáci mě za tohle vždycky milovali)), ale i tak občas trochu dlouhý.

Jasně, wine class. „Poslechneš si dědu, dáš si vínko a jedeš dom“, říkáte si někteří. No ale! Ono to není tak jednoduchý. Ano, měli jsme testy. Ne, nebyly na ochutnávání vín. Otázky se týkaly názvosloví, odrůd, historie, vinohradnictví (pěstování vína), vinařství (výroba vína) ale i konzumace. Jaký víno je ideální k lososovi z Aljašky? Pinot Noir z Oregonu (my mu říkáme Rulandské Modré).

Tak 8 predmetu v USA hotovych, ted mesic prace a pak CR! . #robiczech #unl

A post shared by Vašík Havlíček (@thelifeofvasho) on

Kromě toho jsem se snažil něco natrénovat na maraton, ale v půlce dubna mě osvítila moudrost a došlo mi, že na maraton letos nemám, nebo… ne ve zdraví, a přeregistroval jsem se na „procházku růžovým sadem“ názvem půlmaraton. 21 km. PO-HO-DA.

No a tohle všechno jsou výmluvy, proč jsem nenapsal blog dřív. Realita? Byl jsem prostě línej.

 

Dva dny před startem maratonu jsem zjistil, že běží 13 000 lidí. Ajo, tak aspoň nepoběžím sám. Pak mě začlo bolet břicho z nervozity. Pak to přešlo a už jsem se jenom těšil. A bylo na co.

Lincoln Marathon je akce, na kterou se domácí těší celej rok. A na trati to tak vypadalo. Celá byla úplně obsypaná fanouškama, kteří nabízeli přes vodu na pití a ovoce po vodu svěcenou a donuty. Nu, jiný kraj, jiný mrav. Bylo to super a vytvořilo to takovou atmosféru, že na 16. km jsem se cítil jak kdybych uběhl čtyři. No, na 17. už jsem se teda zase cítil jako na sedmnáctým, ale to už mi ty čtyři zbývali a nějak jsem to doklepal.

 

KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÝ.

 

Čas 1:48:04, průměr za druhej semestr 3.79 (maximum je 4.00), a známky A,A,A-,B+.

Spoko.

 

Ještě napíšu o tom, jaký je to bydlet mimo campus a nemít školu, nebojte.

Spring break – Vancouver a Dallas

Pokračování jarního výletu na sever! První díl tady.

Vancouver nám na uvítání dal pěstí, a to v podobě automatu na jízdenky co nebral karty, následným hledáním bankomatu, a nepříjemným Kanaďanem, kterej HROZNĚ SPĚCHAL. No… vybrali jsme si jejich průhledný peníze, a zdárně dojeli na kampus University of British Columbia. Spali jsme u Naivní Paninky, Honzovy kamarádky ze střední, která sice studuje ve Francii, ale teď je na roční výměně ve Vancouveru. Klasika.

Město je hodně evropský. Stylem. Architekturou. Lidma. Hlavní ulice obklopený obchodama, zdravý jídlo všude, ekoteroristi, móda v ulicích. Lidi jezdí hromadnou dopravou a na kolech. Pro nás z Nebrasky šok, ale velmi příjemnej. A to jídlo – levnější a lepší. Paninka měla školu, a tak jsme si s Honzou prošli město, navštívili kavárny a podívali se k oceánu. Vancouver mi připadá přesně takovej, jak jsem si představoval USA – tady v Nebrasce moč často nevidím, že by se různý rasy bavili dohromady, ve Vancouveru potkáte naprosto klasicky skupinku zahrnující všechny rasy, jak jde společně na pivo.

 

 

V rámci vzdělávání jsme večer koupili láhev Merlotu z údolí Okanagan. To byl vlastně takovej domácí úkol, vzhledem k mýmu vinnýmu předmětu. A Paninka má ten samej na své škole, takže… povinnost, ne alkoholismus! V Kanadě se dá alkohol kupovat jen ve speciálních obchodech, ale zato od 19 let.

V pátek (jo, pamatuju si dny) jsme vyrazili na Grandville island, kde je obří zastřešený tržiště s ovocem, zeleninou, sýrama, pečivem, kořením… jako v Evropě. Mít víc průhledných dolarů, nemám problém je tam utratit, ale GADŽE NEMIŇAJU LOVÉ. Večer nás čekala párty na lodi, na kterou jsme vyrazili s partou Francouzů. To možná nebyl nejlepší nápad, vzhledem k jejich vyjimečné schopnosti ignorovat, že né všichni umí jejich jazyk. Naštěstí se jich pár smilovalo a povídali si s náma anglicky. Loď byla super, bylo tam dokonce jídlo v ceně (důležitý!). O to horší byl DJ, tam jsme se napříč kulturama shodli, že by radši měli pustit Spotify. Nebýt to na lodi, tak většina lidí odejde. Takhle se aspoň ukázalo, že nikdo z nás není Ježíš. Nezbylo nám než představovat si dobrou hudbu.

 

 

A když jsme se probudili, zase bylo zataženo. To je odplata za kombinaci moře, hor a pěknýho města. Vyrazili jsme do místního pralesa na procházku, kterou jsme zakončili piknikem na pláži. Tomu dávám 10/10. Nejenom že to bylo super, ale měli jsme i dobrý jídlo, a protože byla zima, tak mě nikdo nenutil se jít koupat. Moře v zimě je výhra, odporúčám. No a pak už jsme jen šli na večeři, odpočívali, a ráno na letiště.

 

 

Koupili jsme letenku se 17 hodinama čekání v Dallasu. Takže přílet, dvouhodinový jízda busem na Airbnb, 6 hodin spánku, vstávání na východ slunce. Ten nebyl, protože – MRAKY. Díky za nic. Dallas je pěknej pokud máte velký klimatizovaný auto. Pokud ne, tak se pořád někde vláčíte. Downtown stojí za to, mají pár pěkných parků, ale po Vancouveru se super jídlem a veřejnou dopravou to byl teda šok. No a v poledne jsme letěli zpátky!

 

 

Nebraska. Kukuřice. Tepláky do školy. Stýskalo se mi!

Spring break – část první

Jarní prázdniny.

Věc, kterou bychom měli zavýst i na českých vysokých školách.

Tady v Nebrasce týden, kdy polovina lidí jede na jih k moři, a druhá půlka na západ do Colorada lyžovat. My s Honzou jsme jeli na sever do Seattlu a Vancouveru. Tss. Evropani.

 

Dobrodružství začalo v úterý 4:53, kdy jsem vstal z postele, a šel se osprchovat. 6:15 nám začínal boarding na letadlo do Seattlu, kam jsme pak dorazili okolo půl jedenáctý. Okej, ty časy nikoho nezajímají, končím s tím.

Seattle je super město. Pro mě osobně je kombinací amerických a evropských měst. Sice mu chybí uspořádanost, ale na druhou stranu nabízí poměrně dost kaváren, hospůdek a náhodných parčíků. Co se týče kaváren, tak Starbucks začal právě v Seattlu, a tak jsme se do toho prvního šli podívat. Dvakrát. Nojoo, někdy se nezadaří.

 

#Seattle #pacific #robiczech

A post shared by Vašík Havlíček (@marquessvasik) on

Trochu zklamáním byly ceny vstupů, kdy většina „atrakcí“ a muzeí stojí 22$ (cca 560Kč), narozdíl třeba od D.C., kde se chodí zadarmo. NO NĚKTERÝ VĚCI JSOU ZAJÍMAVÝ I Z VENKU. Třeba oceán. Pacifik jsem viděl poprvé, a musím říct že byl mokrej a studenej přesně tak, jak jsem si ho představoval. Díky němu v Seattlu pořád prší, ale my vychytali „super počasí“ – za dva dny asi 40 min slunka.

Dolárky jsme se rozhodli obětovat muzeu skla, který stálo opravdu za to, a to i přes moji značnou zkušenost v oboru uměleckého sklářství (naše rodina nevím proč navšetěvuje všechny výstavy skla v okolí 100 km od místa dovolené). První den dovolené jsme potom zakončili v Kerry parku, kde je nejkrásnější vyhlídka na město. Od moře ale přišlo pršení, takže západ slunce jsme neviděli, zato jsme se proběhli na autobus.

 

 

Spali jsme u známých. Teda, on to je dědův spolužák z gymplu a jeho manželka. DOPORUČUJU. Přemýšlím nad možností vybudování sítě babiček po světě, a to s originálním názvem BABI HOTEL INTERNATIONAL (nebo AirBbi). Nevím, jestli se k Vám tenhle článek dostane, ale děkujem, bylo to super.

Druhej den jsme se vrátili na pobřeží, připojili se k protestu proti lovu velryb (asi), a pak víceméně prozkoumávali město. Pokud se budete při cestování po USA snažit šetřit, zkuste párek ze 7-Eleven. Ještě několik hodin jsme neměli chuť na jídlo. A jestli si myslíte, že Chinatown je must see, tak v Seattlu ne.

V sedm večer nám pak jel vlak do Vancouveru. VLAK DO KANADY. Dostali jsme nadšenýho průvodčího, kterej nám doporučil místa na straně k moři. Vlak totiž jede po pobřeží, a o půl osmé je západ slunce. Opravdu celej vagón se asi 20 minut koukal z okna na slunko zapadající do moře, nádhera.

 

No a o Kanadě zase příště.

Za pár dní bude pokračování, nebojte se!

 

Fakt se učím

Nevěřil jsem tomu.

 

Moje máma tomu nevěřila. Můj táta tomu nevěřil. Moje ségra tomu nevěřila. Můj brácha tomu nevěřil. Už moc rodiny nemám, nebojte, jenom babičky a dědy, tety a strejdy, sestřenice a bratrance, ale myslím, že ani oni tomu nevěřili.

Ale je to tak. Druhej semestr mě přinutil učit se KAŽDEJ DEN MINIMÁLNĚ DVĚ HODINY.

 

Je to tak. Předměty co jsem si nabral, mě baví, ale zároveň je mi moc dobře jasný, že kdybych se do nich neučil/nedělal úkoly a projekty, tak budu za chvíli hrozně pozadu a nebudu z nich mít nic. Tak místo toho trávíme noci s Honzou v knihovně. Honza je na tohle dobrej parťák – má pořád hodně učení (a ještě horší předměty než já).

Zatímco bary tady zavírají ve dvě (zákon), tak knihovna je nonstop, takže se nám ji zavřít nikdy nepodařilo. Smůla. (Tohle taky vypovídá o rozdílu mezi ČR a USA, u nás máme nonstopy, ale kromě CPSky knihovny zavírají v šest.)

 

Nejvíc času samozřejmě nechám na němčině, protože… no prostě to máme každej den a pořád nějaký úkoly atd, pfff. Zároveň se tam zřejmě docela dost rychle posouváme, což se ale blbě posuzuje, nikdy dřív jsem se němčinu neučil (docela logický, já vím).

A kromě toho? O víkendu spím. Nebraska se taky čím dál tím víc ukazuje jako labilní stát. Teda, co se týče počasí. Už tu sněžilo i bylo 25°C. A to několikrát dokola. Teď zrovna jsme v té části kdy je zima, dneska NASNĚŽILO, ale ve čtvrtek bude 21°! Dva týdny zpět jsme měli dokonce zimní kroupovou bouřku. NEROZUMÍM TOMU.

 

Příští týden máme jarní prázdniny (tohle bychom taky mohli zavýst), což znamená dvě věci: 1) Výlet do Seattlu a Vancouveru 2) Jídelna je zavřená. Takže. Dneškem začíná vynášení (kradení) jídla z jídelny. Jo, a taky hledáme kam půjdeme atd, ale to není tak dobrodružný. Zásoby musí bejt.

 

Chceš rok studovat v USA?

Text je psaný pro blog zvut.cz, kde je také publikován, přikládám i sem pro úplnost/ty co ho jinde neviděli

 

Sobota ráno.

Sprcha, vyčistit zuby, projít kolem prosluněnýho volejbalovýho hřiště a hurá, snídaně! Dopíjím čaj a už mi píše ségra, jestli teda Skype, nebo ne. Dobíhám na pokoj, zaskypuju se ségrou, a zase zpátky do jídelny na oběd. Za chvilku už přijíždí pickup mýho kámoše. Naskakuju a jedeme střílet. Pak ta horší část dne, pár hodin v knihovně nad esejí o kompenzaci pracovních zranění v USA, ale večer jdeme s Honzou do barů hledat pivo co nejpodobnější tomu českýmu, to mi to bohatě vynahradí.

 

Střílení mi v Česku asi chybět bude! Je to větší sranda, než jsem si myslel.

 

No dobře. Jsou i dny kdy se musím učit od rána do večera. Každopádně od srpna až do května jsem v Nebrasce, uprostřed USA, a tady je pár informací, jak to tady funguje, a jak se sem taky dostat:

Já jsem se sem dostal přes Paul Robitschek´s Scholarschip, což je stipendium, který mi pokrylo všechny náklady. Od zpáteční letenky přes ubytování a jídlo, až po školný. Dokonce je tu příspěvek na učebnice! (Ty jsou tu trochu dražší, kamarád dal za jednu 6 tisíc.) Všechno o čem budu psát se teda vztahuje k tomuhle stipendiu, jinde to může být jinak!

 

Náš první zápas

 

Celý studium probíhá na University of Nebraska, v Lincolnu, což je hlavní město Nebrasky. Mají tady hromadu oborů a ještě větší hromadu předmětů. Buď můžete pokračovat ve studiu a nechat si pak v ČR uznat předměty, a nebo – jako já – přerušit studium a dát si věci, co vás vždycky zajímaly, ale neměli jste na ně nikdy dřív čas.

Strašně super je campus, z kterýho se nemusíte vůbec pohnout (tzn. nejdelší vzdálenost je 10 min chůze). Já tady bydlím, jím, mám školu, knihovnu, posilovnu, potkávám se s kámošema. Do centra města je to taky tak těch 10 minut. Paráda.

 

Zleva: Já, Shosh a Honza před odletem z Prahy

 

No a teď jak na to. Uzávěrka přihlášek je o půlnoci před prvním březnem, takže je čas začít! Nebudu tvrdit, že je to něco jednoduchýho. Není. Vybírá se sem dvoukolově, každej rok přijmou 3-5 lidí z celkovýho počtu 300-400 uchazečů. První kolo je motivační dopis, a podle mě to je ta těžší část. Když vás vyberou do desítky, která jde do dalšího kola, tak vás čeká pohovor.  Tam už záleží jen na kouzlu osobnosti.

Motivační dopis je v angličtině. Nečekaně. Měli byste napsat dvě až tři strany, ale naštěstí je k tomu sada otázek, který se dají použít jako jakási osnova:

  1. How did you learn about the Robitschek Scholarship?
  2. What is your reason(s) for wanting to study in the United States?
  3. Why do you think you would be successful at the University of Nebraska–Lincoln?
  4. How many years of tertiary education do you need to complete your degree in the Czech Republic, and what degree will you obtain?
  5. What are some of the most important issues today within your field of study?
  6. How might you use academic, work, and/or research opportunities at UNL to further your understanding of those issues and contribute to your long-term career goals?

A jedete. První otázka je jasná, v tomhle článku. Ve druhé doporučuju zmínit Netflix, NFL…

Určitě doporučuju ukázat, že o to opravdu stojíte. Nebuďte skromní, ukažte, co ve vás je. Američani rádi přehání, a budou to Američani, kdo budou posuzovat váš cover letter. Hodně důležitý je „demonstrate academic achievement”. Měli jste stáž v oboru? Pracujete v oboru? Tohle je to, na co se opravdu koukají. Nezapomeňte všechno zmínit, ukázat proč jste byli cennou součástí pracovního, nebo výzkumnýho týmu.

 

Se skupinkou studentů z celýho světa

 

Jací opravdu jste? Pište o sobě. O tom odkud pocházíte, a kam jdete. Co chce dokázat? Kde se vidíte za 5/10 let? Tým kolem stipendia vás chce poznat, a tak jim to dovolte. Nebuďte jen strozí a oficiální, Amerika je o citech, tak jim je dejte.

Byli jste v létě dobrovolničit? Jeli jste na hranice pomáhat uprchlíkům? Hrajete nějakej sport? Doučujete spolužáky? Všechno se počítá. I když to není v oboru, znamená to, že se zajímáte a že jste aktivní. Důležitá věc, napište to!

 

Vedle dopisu musíte přiložit i Resumé – doporučuju si najít nějaký příklady na internetu, forma je trochu jiná, než u našeho CV. Já jsem to tak udělal.  Honza, co je tu se mnou, poslal normálně CV, a jsme tu oba… takže – obsah je přece jenom důležitější.

 

Zůstaňte sami s sebou. Já veřím tomu, že když jsem se sem dostal já, tak můžete i vy! Všechny informace jsou tady (https://global.unl.edu/cost/#scholarships/), nascrollujte až na konec seznamu a tam je po rozkliknutí všechno, co potřebujete. Kdybyste potřebovali, je tam i kontaktní mail ohledně dotazů!

 

Zweites Semester

Aaaaaaaaa je to tady!

 

Druhej semestr, kterej pro většinu z vás v Čr ještě ani nezačal, a já už mám za sebou první testy!

Rozhodl jsem se zvolit stejnou/podobnou strategii jako minule, kdy jsem si vybral předměty víceméně podle toho, jak se mi chtělo. To je super. Je to něco jako když máte dárkovou kartu do Ikei na 5k, ale váš pokoj má 3×3 m. Spousta možností, věci co vypadají zajímavě, ale v reálu nebudou. Věci co vypadají otřesně, ale budou dobrý. Má oblíbená kategorie věcí, co vypadají hrozně a jsou ještě horší. No a pak předměty co vypadají super, jsou super, ale jsou hrozně náročný a vy jste línej 21yo kluk ze Sudet, a tak si je nedáte.

 

Nooo dal jsem si je. Tak popořádku.

Každý ráno vstanu, došourám se do sprchy, a pak běžím na snídani. V rychlosti něco sním a jdu pozdě na němčinu. Jo, fakt jsem do udělal. Studuju NĚMČINU V AMERICE. TBH (to be honest – abych byl upřímnej) není to tak hrozný. Já vím, zní to jako když se někdo snaží oběsit na staré ponožce a usmívá se u toho, ale vážně. Můj učitel se jmenuje Alex a je mu tak 27 a je…..Američan, co žil 6 měsíců v Berlíně. Nosí pletený vestičky a každý ráno pije diet Coke. #fitnesslifestyle víš co.

Je super pozorovat, že mi dělají problémy jiný věci než Američanům, třeba když jsme na druhý hodině procvičovali tykání a vykání, tak jsem nechápal co se děje. Doplnil jsem celý cvičení správně! A když jsme u toho chlubení, tak dneska jsem dostali zpět první test a mám 95%, takže mi říkejte Herr Havlíček!

 

Abych úplně nezapomněl na můj obor, dal jsem si i jeden oborovej předmět. Šlo trochu o risk, protože je to úlně nová, nikdy dřív nevyučovaná class. Vyplatilo se! Jde o „technologii pro rehabilitaci a pomoc lidem s handicapem“, a musím říct že boom boom, náš učitel je sice trochu uspávač hadů (S/O Jarda Svatoň jak říkal Měšťánek), ale ví toho hodně, a i když zvládne mluvit se zápornou hlasitostí a na jednom tónu, tak to co říká, jsou vážně zajímavý věci a vyplatí se!

 

A zatímco „rehab tech“ je předmět novej, tak naopak Biopsychologie je údajně legendární předmět, kterej tu jeden učitel učí posledních 37 let. Letos poslední semestr, pak jde do důchodu, ale já ho stihl! Jde vlastně o to jak moc biologie (hlavně z pohledu anatomie, fyziologie a genetiky) ovlivňuje psychiku, a to nejenom člověka, ale i zvířat. Vlastně spíš naopak, vycházíme ze zvířat a aplikujeme to na člověka. Zajímavý je s jakou plynulostí přecházíme mezi biologií a psychologií, dává mi to hrozně smysl a příjde mi škoda, že jsem to tak nikde dřív neviděl. Ale nestuduju psychologii žejo.

 

A poslední předmět, třešnička na dortu – ale podle všeho dost náročná třešnička. Vines, Wines & You (Réva, Víno a Ty). Začínáme až v Březnu, ale co jsem slyšel, tak předmět je hodně náročnej, nicméně: V HODINÁCH SE OCHUTNÁVÁ VÍNO. To asi mluví za dost. Předmět si samozřejmě můžou zapsat jenom lidi 21+. Platí se za něj extra poplatek. ALE PROSTĚ CHODIT DO ŠKOLY A UČIT SE O VÍNĚ?

 

Každej den němčina, dvakrát týdně rehab a biopsych. Od Března víno! Co k tomu říct… rozvrh jak víno, see ya!

Adoptovanej podruhé!

Žít tisíce kilometrů od svý rodiny je zvláštní.

 

Jasně, skypujeme. Jasně, jsem dospělej člověk a beru to docela v pohodě. Ale i tak. Přinejmenším proto, že když jsem nemocnej, nikdo mi neudělá vývar. A taky láska se prostě líp předává na vzdálenosti v jednotkách metrů. Naštěstí se tady o mě starají Josh a Katie, kterým jsem byl na svatbě, a kteří si na mě trénujou rodičovský skills!

 

Kromě nich na mě ale začli tímhle víkendem dávat pozor i rodiče mýho super kámoše Matta, se kterým poslední dobou trávím fakt hodně času. Možná jste viděli na mých instastories, kdo ne, tak pozorně čtěte, jak taková adopce vypadá!

V pátek tu byl koncert Red Hot Chili Peppers, kde Matt jako zapálenej fanoušek nesměl chybět, zatímco já se doma zapaloval s němčinou (článek o předmětech pořád slibuju, já vím). V sobotu kolem poledne (až se lordstvo vyhajalo) jsme vyrazili do Omahy, což je miliónový město 45 minut od Lincolnu, kde Matt vyrůstal, a kde bydlí jeho rodiče.

V autě jsme SAMOZŘEJMĚ probraly všechny novinky. Jo, to dělají i kluci. Byla krásná slunečná neděle, 10 stupňů Celsia, a všechny problémy mládí jsme hodili za hlavu. Tohle začíná vypadat jak klip od Garanda, tak radši zpět k příběhu.

Rodiče nás uvítali, a hned jestli nemáme hlad, žízeň, něco nepotřebujeme atd, prostě úplně domáckej pocit hned v prvních minutách. A dál už to bylo jenom lepší. Táta nás vzal na projížďku jeho kabrio Mustangem z roku 1967, tentokrát se střechou, ale v létě mám dojet a sundáme ji! Wohoo, neříkejte dvakrát pane!

 

Saturday's Mustang drive through Omaha. Thanks my bro @mattgredys!

A video posted by Vašík Havlíček (@marquessvasik) on

Následovala parádní večeře (takovej steak jsem ještě neměl – a asi dlouho mít nebudu), kde mi poděkovali za to, že se s Mattem kamarádím. Jako…je magor a občas mě rozčiluje, ale zas tak hrozný to není. Každopádně úplatek ve formě toho steaku jsem vzal, a budu se s ním bavit i dál.

Zvládli jsme se taky potkat s Domčou, která je Slovenka narozená v Iowě, strašně roztomilá bytost, moje kámoška, a navíc královna dog filtru na Snapchatu. Mimochodem příští semestr studuje v Bratislavě, kluci napište si o kontakt!

 

Sobotní večer zakončil doutník s Mattovým bráchou a jeho snoubenkou (v tu chvíli už jsem věděl, že jsem nadobro v týhle rodině), a spát. Jo, to už byla neděle.

PRAVEJ RODINNEJ FEELING je, když vás nechají rodiče spát dýl. Checked, stalo se, a my vstávali v 11 k vajíčkům, klobásám a slanině! Jako správná rodinka jsme vyrazili i do kostela, a před odjezdem do Lincolnu jsem dokonce dostal výslužku.

 

Popravdě trochu podezírám Mattovy rodiče z toho, že si myslí, že spolu chodíme. (Vtip). Byli fakt moc hodní, a upřímně musím říct, že takovej pocit přijetí mi tady chyběl. Prý se mám zase stavit!

S   R A D O S T Í !!!

 

 

 

Texas baby!

2. ledna v 20:00 jsem odjížděl do Texasu.

Okej, nejel jsem sám. Jelo nás cca 378. Jo, to je docela dost.

V San Antoniu, kam jsme mířili, totiž probíhalo vysokoškolský setkání katolíků z celých Států. Celkem asi 12,5 K lidí.

Vzhledem k tomu že podobný (i když menší, a bez ubytování v Mariottu) pomáhám pořádat v ČR, tak bylo jasný, že chci jet a podívat se na to, jak se to dělá jinde, co se dá použít, ale taky prostě jet jednou jako účastník, a ne jako pořadatel. Takže mě čekalo 18 hodin v autobuse, pak 4 dny na konferenci a opět krásných 18 hodin cestou zpět!

Well. Musím říct, že to stálo za to! Hlavní přičinění na tom, že jsem přežil má můj kámoš Matt (thanks bro), kterej se staral o to, abych se měl s kým bavit, vysvětloval, že nejsem idiot, ale jenom z Evropy, a kterej měl taky výbornej nápad usnout s OBŘÍ krabicí sušenek v objetí. Za to mu děkuju, protože jakoby nestačilo, že jsem měl jet lag a jedu autobusem, navíc mě při spaní tlačila do břicha, zad, boku, ruky – vlastně VŠUDE – jeho krabice.

 

Future saints squad #seek2017 #Reese

A photo posted by Vašík Havlíček (@marquessvasik) on

 

Co se týče konference samotné, tak musím s hrdostí říct, že to takhle taky umíme! Ok, ne všechno. USA je prostě obří země, kde je 68 miliónů katolíků – takže asi o 67 miliónů víc, než v ČR. Minimální rozdíl, nicméně na kvalitě řečníků se to přece jenom pozná. Sorky ale jo. Lidi jako Mike Schmitz (autor myšlenky, že Ježíš nejenom umřel za naše hříchy, ale taky nám dal slaninu, což je VELKÁ výhoda oproti židovství), Jenn Fulwiler, Kevin a Lisa Cotter a mohl bych pokračovat. Co mě docela překvapilo, že přestože se tady v círvki potkávám s dost velkým konzervatismem, tak v programu byla i přednáška „Zahulil by si se mnou papež František?“. Ceníme ceníme.

Navíc jsem se tam potkal se skupinou z Rakouska a Irska (každej Evropan dobrej), v té Rakouské byli dokonce tři Slováci, co studujou ve Vídni! Čauko bratia, těším sa na tie pivka čo sme si slúbili. (Snad je to správně, na ty cizí jazyky moc nejsem.)

Jediný znatelný mínus – kapacita hospod v okolí kongresovýho centra. No ale tak zvládli jsme to.

Cestou zpátky jsme se navíc stavili v IN-N-OUT. Jo, to je nejlepší fastfood pod sluncem. Kromě super burgeru jsem dostal i čepičku a selfíčko s číšníkem, takže SPOKO SPOKO.

 

 

Teď už mám za sebou první týden školy, takže se za pár dní můžete těšit na článek o novým semestru!